Anna Lucie Schollerová je nejen krásná, ale také neuvěřitelně milá mladá dáma. Když ji chvíli posloucháte, tak uvěříte tomu, že dosáhne všeho, co si zamane. Moc dobře ví, že nemůže věci odkládat. Dělá to, o čem sní mnoho mladých dívek. Je herečka. Věřím, že bude v některém z dalších výběrů časopisu Forbes 30 pod 30. Mohla by to stihnout, do třicítky má ještě daleko.

Jen snít nestačí, člověk musí pro své sny něco udělat.

Autorka : Markéta Henzlová

Aničko, v 19 letech jste přijela do Prahy s jasným cílem, stát se herečkou. Jaký byl Váš první rok?

Ten první rok byl neskutečně těžký. Nevěděla jsem kam mám jít, co mám říkat, do které agentury se přihlásit. Když jsem si zadala do Googlu "castingová agentura", tak se mi zobrazilo neskutečné množství odkazů.

Obcházela jsem castingy, jako většina mých kolegů. Neměla jsem zkušenosti, mnohokrát to nevyšlo a bylo to nepříjemné. Na casting přišlo třeba sto hereček, devadesát z nich už profesionálně hrálo. Já se ale na každou situaci dívám z té lepší stránky a mohu říct, že výhodou castingů bylo to, že jsem získala spoustu kontaktů. První dva roky byly, jak já říkám, "sbírací". Sbíráte kontakty, tvoříte sítě, které jednou cíleně využijete. Víte, koho oslovit nebo kam jít.

Co škola? Je důležité mít v tomto oboru vzdělání?

Na tuto otázku mám krásnou odpověď. Můj děda je slovenský režisér a minulý týden jsem za ním byla v Bratislavě. Bavili jsme se o herecké škole a on mi řekl, že pokud to člověk v sobě nemá, pak studium nepomůže. On sám také učil a stalo se, že studentce doporučil, aby zkusila studovat jinou školu. Neříkám však, že je herecká škola zbytečná. Naučíte se techniky, které jsou pro tuto profesi velmi důležité. Já jsem hereckou školu nestudovala, znám hodně herců, kteří patří mezi naší hereckou špičku a jsou vyučení v úplně jiných oborech.

Máte přehled o tom, kolika konkurzů jste se zúčastnila, než přišla první role?

Díky Bohu, moc ne (smích). Tento měsíc máme divadelní premiéru o dvou hercích, kteří chodí celý život na castingy a čekají na svou vysněnou roli. Castingy jsou obecně velmi nepříjemná záležitost. Když musíte například zahrát desetník u topení nebo předvést, že cítíte vůni jarní louky. Je to docela ponižující, demotivující a nedivím se, že to lidé vzdávají.

Nechtělo se mi dva roky předvádět desetník u topení, tak jsem to vzala do vlastních rukou. Nabídky přišly díky štěstí a mé průbojnosti, protože jsem si průběžně tvořila kontakty.

První moje role byla v seriálu Ulice pro TV NOVA a velmi mi to pomohlo. Oslovila mě přímo produkce, takže jsem nemusela na casting.

Když dostanete nabídku na nějakou roli, zareaguje nejdřív rozum nebo srdce?

Rozhodně srdce. Přijde obrovské nadšení a pak teprve začnu přemýšlet (smích). To se mi stalo loni v létě, když jsem dostala nabídku na roli v pohádce od České televize. Byla jsem šťastná, nadšená a na všechno řekla ano. Teprve později jsem zjistila, že se jedná o noční natáčení někde ve skalách v Hřensku. Natáčení ve vodě u splavu. Strašně jsem se lekla, že nevydržím celou noc točit. Vše nakonec dobře dopadlo a za tu zkušenost jsem samozřejmě vděčná.

Věříte, že existuje "něco", co Vás vede správným směrem?

Myslím si, že je to přesvědčení o tom, co dělám a co chci dělat. Nejdůležitější je najít odpověď na otázku, co vlastně v životě chceme. Když to najdeme, potom je vše daleko jednodušší.

Co pro Vás znamená úspěch?

Je to vnitřní pocit, kdy cítím, že jsem šťastná. Nadechnu se a řeknu si, že jsem to dokázala. Jsem šťastný člověk, který dělá to, co ho baví.

Je z toho šťastná i Vaše maminka?

Maminka je šťastná ze všech nejvíc, je moje největší fanynka. Několikrát jsem si řekla, že nebýt mojí maminky, asi bych to nedala. Ať se stane cokoli, ona je ten racionálně uvažující člověk, který mi řekne, abych se nebála. Ubezpečí mě, že se nic hrozného neděje a vše dobře dopadne. A vždy dokáže ocenit můj úspěch.

Setkala jste se se závistí?

Já pocházím z malého města a opravdu jsem se toho bála. Klepu na dřevo, protože reakce byly neskutečně kladné. I od lidí, od kterých bych to vůbec neočekávala. Někdy mi přijde zpráva od někoho, koho moc neznám a píše mi, že mi to v té roli moc slušelo. To mě velmi potěší.

Samozřejmě, že mě občas někdo pomlouvá. Zeptala jsem se sama sebe, jestli takové lidi ve svém životě potřebuji? Snažím se k lidem chovat tak, jak chci aby se oni chovali ke mně. A musím říct, že s nimi docela hezky vycházím.

Co byste řekla ženám, které se trápí tím, co si o nich lidé myslí?

Najít si smysl svého života. Když máte naplněný život, tak Vás netrápí, co lidé říkají. Důležitá je láska k sobě sama. Dřív jsem si vůbec nevěřila a můžu říct, že jsem byla i zakomplexovaná. Viděla jsem vlastní nedokonalost a neměla jsem sebevědomí.

To se změnilo v okamžiku, když jsem začala dělat radost sama sobě. Uvědomila jsem si, že to všechno dělám pro sebe. Proč by to měl někdo druhý oceňovat? Dělám to pro sebe a chválím se za to. Tělo se začalo transformovat a s tím se zvedala i hlava. Začala jsem "něco vyzařovat" a lidé si toho všimli. Mít se ráda, to bych doporučila všem ženám.

Foto: Lucie Štěpánová

Co Vás kromě herectví baví? Co nejraději děláte, když máte volno? 

Mám hrozně ráda komunikaci s lidmi. Vyhledávám společnost, chodím na různé akce, jsem všude vidět. Poslední dobou jsem se strašně zapálila pro cestování. Chtěla bych obě vášně nějak skloubit a hrát v zahraničí.

Jak vypadá život Aničky za deset let?

Budu naplno dělat svoji práci. Jsou divadla, ve kterých bych rozhodně chtěla hrát. Budu mít spokojený soukromý život a milujicího manžela. Když vás někdo miluje a máte jeho podporu, zvládnete mnohem více překážek.

Je začátek března, co Vás čeká v roce 2017? Máte plány?

Rok 2017 jsem odstartovala roli v seriálu První republika, z produkce České televize a v seriálu TV Prima.

27. března mě čeká premiéra divadelní hry Čekání na Mickeho Rourka v divadle Nekroteatro. 

Je to absurdní drama pro dva herce a jednu herečku. To mě teď nejvíc zaměstnává a strašně se těším nejen na premiéru, ale spoustu repríz. A všechny vás srdečně zvu.

Děkuji za rozhovor a Zlomte vaz!  eM.