Linda Štucbartová má v rodokmenu silné, vzdělané a energické ženy. A přesně taková je i ona. Je příkladem jak na poli pracovním, tak i soukromém. Jednou z jejích vášní jsou rozhovory s inspirativními osobnostmi, spolupracuje s časopisem Czech & Slovak Leaders, v roce 2011 ji vyšla kniha Velvyslanci i bez diplomatického pasu. Jak mi prozradila mimo mikrofon, další kniha je na cestě a já už se teď moc těším. Určitě vás budeme informovat.

Pokud pracujete z domova, prozradí vám trik, který se učí na Harvardu a budete překvapené, stejně jako já. A věřte mi, že to funguje.

O mužském světě a občanské odpovědnosti

Autorka: Markéta Henzlová 

Lindo, Ty máš velmi zajímavý profesní životopis, mě zaujalo, žes vedla Diplomatickou akademii na Ministerstvu zahraničí v době, kdy Ti nebylo ani třicet let. Jak na to reagovali úředníci, které jsi školila? Respektovali Tě?

Když se ohlédnu zpátky, byla to doba, která byla výjimečná. Já jsem se vracela ze studií v roce 2001 a bylo to v době, kdy jsme se připravovali na vstup do Evropské unie. A tehdy nebylo na trhu dostatek lidí, kteří by mluvili jak anglicky, tak francouzsky a měli za sebou zkušenost ze zahraničí. Prošla jsem řádným výběrovým řízením a dostala se na pozici zástupce ředitele Diplomatické akademie a poté jsem byla pověřená jejím řízením. Pověřená řízením jsem byla přes dva roky a důvod, proč jsem nikdy nebyla jmenovaná, byl můj věk.

A s tím respektem do bylo ze začátku zvláštní. Někteří kolegové si mysleli, že tam přišla sekretářka, a že vedoucí teprve přijde. A já jsem musela vysvětlovat, že nejsem sekretářka a nebudu dělat zápis z jednání. Později se mnou chodil velmi mladý kolega, který je dodnes na Ministerstvu zahraničí a je úspěšným diplomatem, a zápisy dělal on. Někdy jsem musela ukázat, že vzdělávání ve státní správě ovládám, a že jsem pro ně partner. Měla jsem to někdy těžší, ale když jsem si získala důvěru, tak to byla výhoda.

Pánové na mě nezapomněli a toto období si také užíval můj manžel. Když jsme byli na světovém setkání ředitelů Diplomatických akademií v Peru, tak jsem tam byla jediná žena a pánové na mě nechávali drafting všech rezolucí a memorand, což byla pro mě obrovská škola. A můj manžel byl zase jediný muž mezi manželkami diplomatů a neuvěřitelně si to užíval. Jel na univerzitu, zúčastnil se vyhlídkové cesty po Limě a byl nakupovat, zatímco já jsem pracovala (smích).

Bylo to období, kdy jsem hodně pracovala, kdy se potvrdilo, že úspěšná žena musí být daleko připravenější a efektivnější, než muž. Bylo to možná i tím, že tehdy neexistovaly podpůrné mentoringové programy, jako třeba MINERVA 21.

Já jsem sama o sobě velmi pochybovala, těch žen ve vedoucích funkcích, před třinácti lety, taky tolik nebylo. Neměla jsem dostatek vzorů. Kdybych se mohla vrátit zpátky, tak bych si některé věci nebrala osobně, šla bych do toho s daleko větší lehkostí a nebyla bych na sebe tak přísná.

Byla jsi dobře placeným zaměstnancem, pamatuješ si na chvíli, kdy přišel impuls, že bys chtěla podnikat?

Máš pravdu, já jsem odcházela ze ŠKODA AUTO a.s. a pak jsem ještě chvíli byla v HR na úrovni pod "boardem" (představenstvo nebo vedení společnosti). A v tu dobu jsem si říkala: "Kam jít dál?" Budu dál hledat v korporaci, což bylo prostředí, které jsem znala, nebo půjdu svoji vlastní cestou a začnu více prosazovat svoje myšlenky, svoje názory? Mohla bych také předávat svoje zkušenosti, které v kombinaci se znalostí prostředí státní správy, neziskové sféry, vzdělávání a korporací byly unikátní. 

A mě se jednu chvíli nedařilo nic najít, ale jak to v životě má být, dveře byly zavřené, ale bylo otevřené okno. A v tu chvíli jsem dostala nabídku od zakladatelky ATAIRU s.r.o., Radky Dohnalové, která už mě znala z konferencí. Věděla, že se zajímám o leadership, o diverzitu, a že mi jde o podporu žen na vysokých pozicích. Dostala jsem nabídku, jít s ní pracovat do ATAIRU s.r.o.. Nevím, jestli bych měla odvahu jít sama do podnikání a budovat firmu. Já jsem totiž neuvěřitelně týmový hráč. Potřebuji být s lidmi, potřebuji tým, nikdy jsem si nedokázala představit, že budu já jediná sama podnikatelka. Možná jsem si nevěřila. A před všemi takovými velmi smekám.

A zpátky se dostáváme k tomu, jak jsou důležité sítě, vztahy, podpůrné skupiny, které nás mohou obohacovat a posouvat.

Víc než deset let se pohybuješ ve světě zajímavých lidí, jak vnímáš v současnosti společenskou zodpovědnost v Česku? A co děláš pro svoje město?

Já myslím, že společenská odpovědnost firem je už je naprostou samozřejmostí, pojďme se bavit o společenské odpovědnosti jednotlivce. Tam si myslím, že je ten potenciál. Já sama jsem hrdou členkou organizace Rotary Club Prague International. Naším cílem je charitativní činnost jak v České republice, tak i v zahraničí. Je to třeba program na vymýcení obrny. V rámci Rotary jsem si vybrala program Seňorina. Je to denní stacionář, který pečuje o lidi s demencí a Alzheimerovou chorobou. Ta postihuje více ženy, nejen proto, že se dožíváme vyššího věku, ale ženský mozek je i jinak strukturován. Já jsem se rozhodla, když jsem letos v létě slavila čtyřicáté narozeniny, poprosit své přátele, aby mi nenosili dárky, ale aby přispěli na projekt centra Seňorina, který se jmenuje Alzheimer Café. Spousta přátel byla nejen příjemně překvapená, ale s lehkostí a nadšením to přijali. Říkali, že přemýšleli, jaký dárek mi dají a tento projekt mě úplně vystihuje.

Myslím si, že každý z nás, kdo je zdravý a má práci, má současně zodpovědnost a povinnost dělat svět lepší. Tak to je první projekt a ten druhý je mé působení v mentoringovém programu MINERVY 21, která se věnuje podpoře žen. Jsem mentorkou i v jiných programech, ráda přednáším o problematice diverzity na konferencích, píšu články apod.

Je to zpátky na nás, jestli svět zítra bude o něco lepší místo nebo ne.

Rozhovor natáčíme u Tebe doma, jsi sportovně oblečená a já jsem si všimla, že sis před rozhovorem obula lodičky na vyšším podpadku. Proč?

Je pátek a jedna z věcí, která se mi na korporacích líbila, byla příprava na víkend. A lodičky, to je trik z Harvardu. To učí v MBA programu, protože spousta práce se už dnes dělá z domova. A na Harvardu doporučují, když máte před důležitým telefonátem, SKYPEM nebo webinářem, který vedete, vezměte si lodičky. Co s námi ty lodičky udělají? Já tady sedím vzpřímeně, já si v křesle nehovím. Vzpřímená páteř dodá sebevědomí, soustředění a sebejistotu. To je můj tip pro ženy a pro prezentace. Zkuste to! Budete se lépe cítit a to se promítne do vašeho hlasu a vašeho vyjadřování.

Děkujeme za tip a za rozhovor. eM.

"Já děkuji Tobě Markéto a chtěla jsem říct, že to, co děláš je nesmírně záslužný počin. Takové rozhovory, které si může každý poslechnout z pohodlí domova, zároveň se obohatit a inspirovat, to je přesně ta kapka, kterou čeříme vodu, a kterou šíříme ty příklady dobré praxe. Všechna čest a úcta k tomu, co děláš."